Obálka vyčuhující z kapsy

Tramvajová zastávka. Přibližně tři čtvrtě na devět večer.

Vcházím do tramvaje na Strossmayerovým náměstí a mířím k Dejvicím. Domů.
Konečně jsem se schoval od zimy a mám prostor na „myšlenky“. Opírám se o okno a rekapituluji si uběhlou hodinu a půl.

Vracím se totiž z galerie DOX, z promítání dokumentárního filmu o terorismu a antisemitismu. Dalo by se říct jedno z mnou vyhledávaných témat, vztahující se k pochopení toho, co vede lidí k páchání zla. Bohužel, film byl špatný. Škoda, mohl být dobrý. První polovina mě dost zaujala, ale neměla skoro žádnou spojitost s druhou části filmu, která byla o ničem. Po promítání následovala diskuze, ze které jsem raději odešel. Nechtěl jsem riskovat ztrátu další hodiny svého života. Už jsem se dost nenasytil, tak nevím, proč bych v tom měl pokračovat.

– Co dávali v DOX-u? – slyším hlas vedle sebe.

Vytržen ze svých myšlenek se podívám na muže vedle sebe. Vousatý chlap, igelitky. Dochází mi, že je bezdomovec. V první sekundě jsem mu nerozuměl, co říká, ale díval se na mě, tak mi došlo, že komunikuje se mnou. Opět nějaká provokace „muže v náladě“ mi probleskne hlavou. Zažil jsem jich už dost v pražských tramvajích. Většinou mířili na jiné cestující. Docvakáva mi, že se mě ptá na galerii. Jak ví, že jsem tam byl? A pak mi dojde, že mi z kapsy kabátu vykukuje obálka s logem DOX-u, kde byla zabalená roční permanentka, kterou jsem si ten večer vyzvedl na pokladně.

– Nějaký film o terorismu – slyším sebe, jak mu odpovídám. A cítím, že mám zdrženlivý hlas.
– A dobrý? – ptá se mě.
– Ani moc ne.
– Ale už víte, jak se stát tím správným teroristou, že? – pronese slova doprovázená tichým smíchem.
Odpovím úsměvem a pořád se na sebe upřeně díváme.
– Ale jinak tam mají zajímavý akce – pokračuje, – Co to je v té obálce?
– To jsou vstupenky – odpovídám.
– Oni už je balí takto do obálky? – ptá se překvapeně.

Zastávka Kamenická. Cítím, jak se moje zdrženlivost mění v zájem. A můj předsudek v ještě větší předsudek.

– Ne, do toho byla zabalená roční permanentka a nějaký reklamní katalogy, – odpovídám mu.
– A kolik stojí taková roční permanentka?
– No, nevím, kolik stojí pro jednoho. Toto je rodinná vstupenka. Na celý rok to stojí 1800, ale já jsem si ji koupil ve slevě za polovinu.
– Nechápu, že se tomu Válkovi to vyplatí za ty peníze, – komentuje s velkým překvapením.

Vstává, bere igelitky a směřuje ke dveřím.

Letenské náměstí.

– Tak nashle – a rozloučí se se mnou.
– Nashle, – pokyvuji hlavou. Dveře se zavírají, tramvaj se rozjíždí a slyším sebe, jak si v duchu říkám, Ty jo, šel bych s tebou na pivo.
Ale tramvaj už jela.

Upřeně jsem koukal na dveře se všemi svými předsudky, nadšením a dotazem: Jak to, že je takový člověk na ulici? Poznamenal můj den, jako málokdo za poslední měsíce. Nadchnul mě a rozesmutnil. Nerozesmutnilo mě to, že je bezdomovec. Já nevím, jestli je na ulici osudem nebo vůli. Ale rozesmutnil jsem se sám nad sebou:
Jak to, že ví, co je DOX, a že sleduje program?
A proč by to sakra nemohl vědět? Jen proto, že žije na ulici?
Překvapivé bylo přiznat si vlastní předsudky vůči někomu jinému. Bez žádných keců, že to přece tak není. Prostě to tak bylo.
Chtěl bych ho potkat a jít s ním na pivo. Vlastně rád bych s ním zašel na výstavu.

Published by

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.