28 minut na kávu

„Tak špatné kafe jsem dlouho nepil.“ Chtěl bych říct, ještě nikdy, ale její chuť ve mně probudila vzpomínky na jakousi jedinečnou špatnost. „Obsahovala všechno, co jsem na kávě neměl rád a všechno, co jsem na Česku za těch pět let, co jsem tu jaksi nepobýval, zapomněl.“ Byla první slova, která jsem si zapsal do nového diáře.

11. leden 2018, mám 28 minut do začátku schůzky, která se má konat hned naproti kavárny. Sedím v jistém podniku v centru Prahy a začínám svůj druhý den jako nový obyvatel Prahy. Konečně. Ke vztahu k Praze se možná ještě někdy ve svém psaní vrátím. Nyní jsem si ten pocit – nového začátku – opravdu užíval.

Necelou půl hodinu do domluvené schůzky, jsem se rozhodl zkrátit nákupem knihy a onou kávou. Jakési moje retro. Jediná nakupovací vášeň, kterou mám, je nákup knih, které nakonec, pokud je vůbec otevřu, nepřečtu do konce. Knihu jsem si nekoupil. Zato jsem si pořídil zmíněný diář, ve kterém jsem následně pokračoval.

Její chuť mi připomněla, že jsem zpátky doma. Srdjane, vítej. Vítej zpátky do Česka se vším, co na něm máš rád. A nyní také s tím, co na něm rád nemáš.“ Nutno dodat, že celá ta scéna byla jako vystřižená z divadelní scény. Sedl jsem si k prostřednímu stolu. Po jedné straně si pán prohlížel dvě knihy. Z druhé pár středních let vedl strnulý rozhovor. Později jsem pochopil, že ve skutečnosti vedou interview na téma knihy o poezii. Moje pozornost byla věnována nemotorné číšnici, paní těsně před bídou důchodu, která se pečlivě snažila to kafe udělat tak, aby chutnalo. S veškerým respektem k olympijské tradici, tentokrát nestačilo se pouze zúčastnit.

Dal jsem si tři zdvořilostní srkance a vzpomněl si na svoji manželku, která stále zůstávala ve slovinské Lublani a čeká na školní pololetí, aby se s veškerou nevůlí vrátila zpátky do Česka spolu s našimi dcerami. Vzpomněl jsem si na její každodenní vášeň. Ne to nejsem já. I přes dlouholetou snahu se mi nepodařilo překonat její magnetickou náklonnost ke kávě. Chuť skvělé kávy ji dokáže vyrvat na ulici i v těžkém, snad nikdy nepřestávajícím, lublaňském dešti. Představil jsem si její pohled při ochutnávce toho, co se kouřilo z mého šálku na stole a uvědomil jsem si, že se ji o tom rozhodně zmiňovat nebudu. Jaksi by hrozilo, že její slova o tom, že zůstává v Lublani, by mohla myslet vážně. A už vůbec se ji nebudu zmiňovat o tom, že je v té kávě i velký kousek nostalgie a života. Považovala by mě za blázna.

Published by

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.